Mýty a podvody: Reverzní osmóza
Reverzní osmóza - když vode je jed!
Podvod s čistou vodou, rizika demineralizace a kategorické odmítnutí reverzní osmózy pro domácí filtraci.
Nejzásadnějším a nejvíce akcentovaným poselstvím v komunikaci Státního zdravotního ústavu ohledně domácích vodních filtrů je mimořádně důrazné, až absolutní varování před konzumací demineralizované vody. Tato voda je produkována zařízeními fungujícími na principu reverzní osmózy (RO), destilace nebo kondenzace vzdušné vlhkosti. Ačkoliv trh nabízí (a marketingově agresivně prosazuje) ohromné množství systémů reverzní osmózy pro instalaci pod kuchyňský dřez, z vědeckého a medicínského hlediska je produkt těchto přístrojů klasifikován jako nepitná voda vhodná výlučně pro technické účely (žehličky, ostřikovače, chladicí systémy). Zvláštní vysvětlení tohoto fenoménu je ovšem pro pochopení problematiky trhu zcela nezbytné.
Zdravotní rizika pití „mrtvé“ vody
Membrána reverzní osmózy, původně vyvinutá pro průmyslové odsolování mořské vody, disponuje natolik drobnými póry, že zadrží prakticky všechny atomy těžší než samotná molekula vody. Výsledkem je kapalina extrémně čistá, chemicky se blížící vzorci čisté sloučeniny H2O. Problém spočívá v tom, že tato voda je zcela zbavena veškerých přirozených biogenních a esenciálních minerálních látek nezbytných pro fungování lidského těla, jmenovitě vápníku, hořčíku a sodíku.
Lidský organismus během milionů let evoluce vyvinul fyziologické mechanismy závislé na stálém přísunu těchto kationtů nejen z potravy, ale i z vody. Pití demineralizované osmotické vody proto představuje prokázané zdravotní riziko, a to akutní i chronické.
V klinickém obraze vede přísun takto „hladové“ vody do zažívacího traktu k osmotické dysbalanci. Osmoticky čistá voda se snaží vyrovnat koncentrační spád, čímž aktivně vyplavuje cenné elektrolyty ze sliznic střev do dutin. To vede k těžkým poruchám metabolismu vápníku, hořčíku a sodíku a k fatálnímu rozvratu vodního hospodářství a acidobazické rovnováhy organismu. U spotřebitelů se již po několika týdnech či měsících objevují akutní projevy deficience ve formě bolestivých svalových křečí v končetinách, abnormální únavy a srdečně-cévních poruch. U kojenců, kterým matky v dobré víře připravovaly umělou výživu z této "superčisté" osmotické vody, byly v lékařské praxi zaznamenány těžké stavy hyponatremie (extrémní nedostatek sodíku projevující se mimořádnou ochablostí) spojené s metabolickou acidózou.
Dlouhodobé epidemiologické studie poskytují ještě děsivější obraz. Pravidelná a dlouhodobá konzumace vody chudé na vápník a hořčík zvyšuje pravděpodobnost úmrtí na kardiovaskulární choroby (včetně infarktu myokardu, ischemické choroby srdeční, hypertenze a mozkové mrtvice) až o zničujících 25 %. Nedostatek vápníku z vody vede k urychlenému odvápnění kostí, ke zvýšenému riziku vzniku neurodegenerativních onemocnění, těhotenských komplikací a některých nádorů. Podle výzkumů provedených v Číně u školních dětí pijících vodu z reverzní osmózy byly zaznamenány vážné poruchy kostního metabolismu, opožděný růst a signifikantně vyšší kazivost zubů.
Osmotická voda je navíc extrémně agresivní a korozivní chemické rozpouštědlo. Její vaření s potravinami (například při přípravě zeleniny, masa nebo obilovin) způsobuje enormní louhování a masivní ztráty minerálních látek z těchto potravin do vody, kterou pak kuchař obvykle vylije (ztráty esenciálních prvků dosahují až 70 %). Tato fyzikální agresivita navíc vede k tomu, že voda snadno vyluhuje toxické těžké kovy a ftaláty (změkčovadla) ze samotných komponentů filtru, jakými jsou plastové trubičky nebo pryžové vaky v expanzních tlakových nádobách. Současně platí, že konzumace demineralizované vody významně zvyšuje riziko toxického působení těžkých kovů, které člověk přijímá z běžné stravy, neboť chybějící ochranné ionty vápníku kompetitivně neblokují jejich absorpci ve střevě.
Nefunkčnost remineralizace a obcházení zákonů
Výrobci demineralizačních systémů si uvědomují obavy vzdělanějších spotřebitelů i tlak legislativy. Proto začali reverzní osmózy osazovat takzvanými remineralizačními patronami s drceným dolomitem. Stanovisko SZÚ a NRC k tomuto kroku je ovšem jednoznačně odmítavé: inzerovaná remineralizace představuje pouze dodatečné a převážně symbolické obohacení vody, které je nestabilní, nedostatečné a rozhodně nedělá z takto znehodnocené kapaliny bezpečnou vodu pro trvalou lidskou spotřebu.
Druhou velmi pochybnou praxí je snaha některých prodejců formálně naplnit literu vyhlášky o zachování minerálů pomocí takzvaného obtoku (bypassu). Při tomto nastavení je část vody, třeba i 90 %, puštěna trubkou zcela mimo osmotickou membránu a smíchána se zlomkem vysoce čištěné vody až těsně před výtokem. Úřady varují, že v takovém případě vytéká z filtru de facto stejná, neupravená voda, jaká do něj vešla na vstupu, a celé obrovské a drahé filtrační zařízení tak naprosto ztrácí svůj funkční smysl a stává se z něj pouhá drahá dekorace.
Dalším technickým a bezpečnostním rizikem membránových filtrů je paradoxně jejich mikrobiální stabilita. Reverzní osmózy ve svém základním uspořádání postrádají mechanismus, který by bránil pomnožování bakterií na obrovských plochách membrán, uvnitř expanzní nádrže a v propojovacích hadičkách. Bez kontinuální a složité dezinfekce bývá voda z reverzní osmózy na mikrobiální úrovni často masivněji oživená než surová vstupní voda z kohoutku. SZÚ a NRC na základě všech těchto skutečností jasně doporučují, aby se občané v případě nutnosti úpravy obrátili na specializovaná řešení pracující na bázi klasických sorpčních materiálů, mikrofiltrace a specifických iontoměničů.