Mikroplasty: Odkud se berou?
Zdroje mikroplastů: Odkud se vlastně berou?
Mikroplasty (plastové částice obvykle definované s velikostí pod 5 mm) se do životního prostředí dostávají různými způsoby a primárně je dělíme na dvě hlavní kategorie:
- Primární mikroplasty: Tyto částice jsou již v mikroskopické velikosti cíleně vyráběny pro specifická komerční a průmyslová využití. Patří sem například exfoliační mikrokuličky v kosmetice a zubních pastách (během jednoho mytí jich může být uvolněno až 94 500), domácí i průmyslové čistící prostředky, hnojiva, přípravky na ochranu rostlin, barvy nebo výplňové materiály na sportovních hřištích s umělým povrchem.
- Sekundární mikroplasty: Vznikají postupnou degradací, erozí a fragmentací větších plastových předmětů (makroplastů) v životním prostředí. Tento rozpad je urychlován slunečním (UV) zářením, větrem, mořským přílivem či mikrobiální aktivitou. Zcela zásadním zdrojem jsou syntetická mikrovlákna uvolňovaná při praní prádla (během jednoho běžného praní může být uvolněno přes 700 000 syntetických vláken) a také částice z obrušování pneumatik automobilů.
Cesty expozice: Jak pronikají do lidského těla?
Mikroplasty a nanoplasty jsou dnes takřka všudypřítomné. Do lidského organismu se dostávají třemi hlavními cestami:
- Příjem potravou a vodou (Ingesce) Toto je nejvíce zkoumaná cesta expozice. Mikroplasty kontaminují prakticky celý potravní řetězec.
- Pitná voda: Částice jsou běžně nacházeny v balené vodě i ve vodě z vodovodu. Ačkoliv moderní čistírny odpadních vod dokáží zachytit 90–99,9 % mikroplastů, ohromné množství těch nejmenších nezachytí a propustí do řek a oceánů. Běžné úpravny pitné vody dokáží odstranit zhruba 70–83 % mikroplastových částic, avšak v upravené pitné vodě dominují právě ty nejmenší frakce pod 10 µm.
- Potraviny: Mikroplasty byly prokázány v mořských i sladkovodních rybách a plodech, kde se hromadí nejen v trávicím traktu, ale i v samotných tkáních. Běžně se však nacházejí i v potravinách každodenní spotřeby: v mořské i kamenné soli, medu, cukru, pivu, mléce či víně. Nalezeny byly i na povrchu drůbežího masa, pravděpodobně v důsledku uvolnění z polystyrenových tácků, do kterých se maso balí.
- Obaly a nádobí: Velkým zdrojem expozice jsou samotné materiály určené pro styk s potravinami. Například z jednorázového kelímku se do nápoje za 5 minut uvolní 723 až 1489 mikroplastů, přičemž horké nápoje toto uvolňování ještě výrazně zintenzivňují.
- Celkově se odhaduje, že člověk může ročně v potravě pozřít 39 000 až 52 000 částic (nebo podle jiných odhadů dokonce až přes 150 000 částic).
- Vdechování (Inhalace) Atmosférické mikroplasty představují další klíčové zdravotní riziko. Odhaduje se, že lidské plíce jsou denně vystaveny 26 až 130 mikroplastům ze vzduchu. Tyto poletující částice se navíc mohou jednoduše usazovat na jídle a být tak následně pozřeny. Pokud se sečte příjem z potravy a vdechování, průměrná roční expozice člověka může dosáhnout 74 000 až 121 000 částic.
- Kontakt přes kůži (Dermální expozice) Ačkoliv jde o méně zdůrazňovanou cestu v porovnání s příjmem potravou a inhalací, mikroplasty mohou s naším tělem interagovat i přímým kontaktem s kůží, zřejmě přes kosmetiku, znečištěnou vodu či vzduch.
- Ekologický cyklus: Kaly z ČOV jako neviditelný problém
Pro pochopení širšího kontextu (např. pro edukativní blogový článek o ekologii) je nutné zmínit osud mikroplastů na čistírnách odpadních vod. Jak již bylo zmíněno, čistírny sice většinu mikroplastů z vody zachytí, ale tyto odfiltrované částice bohužel končí v čistírenských kalech. Vzhledem k tomu, že se čistírenské kaly často využívají v zemědělství jako hnojivo, dochází k obrovské akumulaci mikroplastů v půdě. Z půdy pak mohou vstupovat do suchozemského potravního řetězce nebo se dostávat do kořenů, stonků a listů zemědělských plodin (např. salátu, rýže, pšenice).
Konsekvence pro lidské zdraví
Identifikace zdrojů a cest expozice je kriticky důležitá proto, že mikroplasty působí v těle jako "Trojský kůň". Mimo to, že způsobují samotné fyzikální podráždění buněk a oxidační stres (poškozování buněk), uvolňují do tkání toxická aditiva použitá při výrobě (např. ftaláty, bisfenol A, zpomalovače hoření) a zároveň do těla přenášejí nebezpečné polutanty (těžké kovy, pesticidy, karcinogenní látky), které na sebe cestou životním prostředím navázaly. Pronikají přes střevní či plicní bariéry, mohou se hromadit v játrech, ledvinách, narušovat hormonální a reprodukční systémy, prostupovat placentou k plodu a u nanoplastů bylo dokonce prokázáno, že dokážou překonat hematoencefalickou bariéru a proniknout až do mozku.