Mikroplasty: Jak se s nimi vypořádat?

Technologické bariéry: Proč filtrace vodáren nestačí?

Čtenáři mohou nabýt falešného pocitu bezpečí z toho, že máme moderní čistírny vod. Praxe je ale mnohem složitější a naráží na technické limity.

• Nejsme na ně technologicky vybaveni: Současné úpravny pitné vody sice dokáží odstranit 70–83 % mikroplastových částic, ale nemají navrženy žádné speciální technologie cílené primárně na eliminaci mikroplastů.
• Ty nejnebezpečnější proklouznou: Značné množství těch nejmenších velikostních frakcí klasická čistírenská technologie vůbec nezachytí. Částice menší než 10 µm (které jsou paradoxně pro lidské zdraví nejtoxičtější) tvoří až 95 % všech částic, které z úpraven proniknou až do pitné vody. Běžné čistírny odpadních vod sice udávají vysokou účinnost odstranění (90–99,9 %), ale při obrovských objemech vody i zlomek procenta představuje miliardy částic.
• Paradox membránových technologií: Někdy se i samotná filtrační technologie může stát zdrojem problému. U některých zařízení s membránovou separací bylo zjištěno zhoršení separace – autoři studií to vysvětlují tím, že pod vysokým tlakem se mohou dlouhá a tenká plastová mikrovlákna protlačit skrz membránu, nebo se mikroplasty mohou dokonce sekundárně uvolňovat ze samotného plastového vybavení čistíren.

Analytické bariéry: Proč jsou vědci jako "slepí"

Abychom mohli mikroplasty efektivně regulovat, musíme je umět přesně měřit. A právě zde narážíme na obrovské metodologické propasti.

• Absence standardů: Neexistují jednotné a standardizované analytické metody pro vzorkování a kvantifikaci. Kvůli tomu se výsledky jednotlivých studií drasticky liší (např. odhady mikroplastů v kalech skáčou od 50 až po 5000 částic na kilogram) a nelze je jednoduše porovnávat.
• Extrémní časová a technická náročnost: Optická vizuální identifikace je plná chyb (přírodní vlákna se zaměňují za plasty). Pokročilé metody, jako je Ramanova mikroskopie, jsou zase extrémně pomalé – prohledání i malého vzorku může trvat desítky hodin. Vzorky navíc obsahují spoustu organické hmoty, která ucpává filtry a vyžaduje složité, mnohastupňové čištění pomocí silných kyselin, žíravin nebo drahých enzymů.
• Riziko kontaminace v samotných laboratořích: Mikroplasty poletují všude ve vzduchu. Vědci musí přijímat extrémní bezpečnostní opatření (nosit výhradně bavlněné pláště, používat pouze skleněné a kovové nástroje, filtrovat vzduch, roztoky i vodu), aby vzorek během analýzy nechtěně nekontaminovali prachem z vlastního oblečení či vybavení.

Filtrace v místě spotřeby jako prevence

• Vzhledem k četným studiím a zjištěním uvedeným v předcházejících článcích na téma mikroplasty je jasné, že filtrace vody v místě spotřeby, tj. pod dřezem či v koupelně je důležitým preventivním krokem v kontrole příjmu mikroplastů do našeho těla.